Marie Calma Veselá a Luhačovice

K výročí úmrtí (1881 – 1966)

Marie Calma Veselá byla významnou osobností českého kulturního života první třetiny 20. století, pěvkyně, klavíristka, básnířka a spisovatelka. Narodila se 8. září 1881 v Unhošti v Čechách. Její otec, pražský advokát Matěj Hurych se aktivně účastnil veřejného a kulturního života a přivedl k těmto zájmům i dceru, které se dostalo všestranného vzdělání. Již v dětském věku vynikala v hudbě. Studovala klavírní hru a zpěv. Navštěvovala Pivodovu operní školu v Praze, kde se na pěveckou dráhu připravovala u Karla Kovařovice, tehdejšího dirigenta, dramaturga a šéfa opery Národního divadla. Od sedmnácti let koncertovala v Praze, ve Vídni, ve Varšavě i v Mnichově. Z této doby pochází její umělecké jméno Calma, přejaté z italské písně. Bylo jí nabídnuto angažmá v mnichovské opeře, ale na naléhání rodičů se operní dráhy vzdala a smířila se jen s občasnými koncerty. O to více se začala věnovat literární tvorbě. Je autorkou desítek fejetonů a nejrůznějších příspěvků pro Lumír, Národní politiku, Venkov, Národní listy, Luhačovické lázeňské listy, Samostatnost, Zvon, Zlatou Prahu a jiné. Vydala přes třicet knih. Napsala básnické sbírky Nekonečnou cestou (1921), Písně moderní Markétky (1923), Strom poznání (1926), Jarní zpěvy (1929), Večery (1929), Rozhovory s Bohem (1930), Ejhle člověk (1934), Tatry (1935), Nad strží (1944). Sbírka Sny v sonetech obdržela v roce 1927 cenu akademie. Pro děti vydávala pohádky, například Světlušky, Pohádky veršem, Věruška, Liduška, Sny jarních nocí a další. Z románů a povídek jí vyšly tituly Sochařka, Věční poutníci, Třtiny, Dobrovolník, z novel Nálady, Vypadlé listy a jiná próza, Duha, Žena a přízrak, Z intimních chvil a další. Motivy pro svoji literární tvorbu čerpala v pražské společnosti i na venkově. Její verše s oblibou zhudebňovali soudobí čeští skladatelé. Překládala z polštiny a němčiny. Zajímala se také o lidovou kulturu a psala pohádkovou a povídkovou literaturu pro děti s národopisnou tematikou.

S bohatstvím lidových zvyků, pohádek i písní se seznamovala nejprve v dětství na statku matčiných rodičů v Markvarticích na Sobotecku. Její láska k lidové písni a hudbě se ještě prohloubila na Moravě. Při pobytu v Luhačovicích i na cestách po Slovácku poznala život lidových vrstev. Oblíbila si Horňácko:

„Nejvíc jsme poznala venkovský lid na Moravě, kam jsem se provdala. Nejdříve Luhačovice s krojově malebným okolím, Vlčnov s pověstnou jízdou králů, hrad Buchlov, byla jsem na slavných poutích na Velehradě a u sv. Antoníčka... Zajímavé dojmy daly Hroznová Lhota, sídlo Úprkovo, Velká a Javorník. Vracívali jsme se tam vždy, když bylo zapotřebí ukázat hostům z ciziny něco zvlášť svérázného. Pamatuji se, jak bývali nadšeni, jak má přítelkyně, polská malířka Loša Stankiewiczówna, mně řekla, když viděla lid ve Velké tančit počátečním tempem, do kterého přitékalo postupně výrazu až šlehal plamenem: „Mají jižní krev! Ti Slováci dovedou milovat a nenávidět!“ Můj nejhlubší dojem z Moravského Slovácka je a zůstane Javorník. Prostý kostelík českobratrský, krásní muži a ženy v bílých krojích s lehce nadechnutou žlutí výšivek, pěkné hlasy podobající se rozhlaholeným zvonům, a v úpravě domků a ve způsobu života ještě to silné prvotní kouzlo, deroucí se z kořenů, pevně vrostlých do rodné půdy.“

Jako koncertní pěvkyně a klavíristka do svého repertoáru záměrně zařazovala lidové písně. Zaměřila se na interpretaci české písňové tvorby v harmonizaci našich předních skladatelů 19. a 20. století. Zasloužila se o zviditelnění písňových cyklů Vítězslava Nováka a Ladislava Vycpálka. Její objevné koncerty lidových písní, zaměřené na dětské publikum, na kterých spolupracovala s Jaroslavem Křičkou, měly velký úspěch. Poznala a oblíbila si také Slovensko, na svých koncertech zpívala ráda slovenské písně, zejména v úpravách Mikuláše Schneidera-Trnavského. Objevila a soustavně propagovala velké hudební dílo Ludvíka Kuby Slovanstvo ve svých zpěvech a přičinila se o jeho úplné vydání. Na jaře 1926 společně s L. Kubou uspořádali ve třech večerech cyklus devadesáti lidových písní všech slovanských národů v pražské Umělecké besedě. Na večeru 60. narozeninám L. Kuby v roce 1933 je zpívala naposledy a rozloučila se zde i se svým koncertním vystupováním. Přátelství s Kubou vydrželo až do konce života, jak dosvědčuje bohatá korespondence.

Do Luhačovic přijela Marie Calma poprvé v létě 1908 v doprovodu svého otce. Na večírku právníků v Luhačovicích vystoupila s áriemi z Carmen. Zde se seznámila s ředitelem lázní a jejich obětavým propagátorem i budovatelem, lékařem Františkem Veselým. Podle F. Veselého bylo posláním lázní vracet lidem zdraví a radost ze života. Dozorčí rada však čím dál méně podporovala jeho představy o tom, jakým směrem se mají lázně rozvíjet. Veselý toužil, aby Luhačovice nebyly jen lázněmi, ale také letním kulturním a uměleckým střediskem. Proto se snažil do lázní přivést významné moravské, české a slovenské umělce – literáty, výtvarníky i hudebníky. Byli to například Adolf Heyduk, bratři Mrštíkové, František Pečinka, Alois Kalvoda, Josef Merhaut, Antonín Slavíček, F. X. Šalda, Alois Jirásek, Slováci Pavol Országh Hviezdoslav, Svetozar Hurban Vajanský, Ludmila Podjavorinská a další. S mnohými z nich, především však s Leošem Janáčkem, se Marie Calma v Luhačovicích seznámila.

V den Mariiných dvacátých sedmých narozenin (8. září 1908) pozval Veselý do svého bytu ve vilce Lipová (od roku 1943 po 62 let sídla luhačovického muzea) několik nejbližších přátel, mezi nimi Leoše Janáčka, který zde byl v té době na léčení. Na tento den později vzpomínala takto: „

Na pianině ležel nerozřezaný klavírní výtah „Její pastorkyně“, vydaný Klubem přátel umění v Brně. Janáček rozřezal několik listů a sedl k pianinu. „Prý pěkně zpíváte, tak ukažte, co umíte!“ Byl překvapen, že dovedu zazpívat Jenůfu i Kostelníčku z listu. A mně bylo, jako kdyby Jenůfu pro mne komponoval. Tak mi byla hned napoprvé známá a blízká.“

Marie Calma měla podle svých současníků sytý hlas „stříbrného zvuku“. Janáčka její projev upřímně překvapil a potěšil. Toto náhodné setkání mělo pro něho později velký význam.

V říjnu 1908 oznámili František Veselý a Marie Calma Hurychová sňatek. Marie Calma napsala, že našla u Veselého „lásku otcovskou, bratrskou i mileneckou“. Později vydala knihu „Otec a děvčátko“, věnovanou jejímu vlastnímu otci Matěji Hurychovi. Charakterizovala zde svoji životní etapu po sňatku s Veselým takto:

„Život nezbavoval příhody trnů. Obalovaly vše, takže často nebylo jimi viděti do závitů krásy. A děvčátko – žena vyrůstalo mezi hranami lidských styků na tvrdší, otužilejší bytost, uvykající závisti, zlobě a bodání hmyzu.“

Lázeňská sezóna roku 1909 v Luhačovicích slibovala ještě větší úspěchy, než sezóny předešlé. Od roku 1908 bylo v provozu nové Lázeňské divadlo, kde hostovaly přední divadelní soubory z Prahy i z Moravy. V červnu 1909 začaly vycházet Luhačovické lázeňské listy. Jejich vydavatelem byl lázeňský lékař Zikmund Janke, redaktorkou byla Marie Calma. Noviny vycházely dvakrát týdně. Marie Calma se snažila, aby se zde lázeňští hosté dozvěděli vše, co by je mohlo o místním dění zajímat, ale také to, co mohlo vzejít z Luhačovic jako poselství české a slovenské veřejnosti. V prvním čísle otiskla programový fejeton „U nás“ – jako výzvu k navštěvování domácích, neponěmčených lázní. Vycházely zde referáty a postřehy o všem zajímavém, co se v Luhačovicích a okolí dělo, trasy výletů do okolí, verše i odborné články a zamyšlení. Zahájila anketu o budoucnosti lázní, kde nastínila svoji představu velikých Luhačovic: „

Až na Janův dům propadne se celý střed, prostranství vzroste, pokryje se novými pruhy zeleně a květů, budou tu otevřené krámy pod volným loubím z tesaného dřeva, na místě čítárny a Ottovy villy náš representační dům, nové lázně na místě Janovy kolonády a jen luka zbudou tak jak bývala, volné moře jejich trávy, květů a vůně, búda i stráň pod ní… A moje přání? Aby byly Luhačovice nejen dostaveníčkem všech nadšených duší slovanských, ale domovem vkusu, opravdové shody dobrých lidí, kteří dovedou pracovat ku prospěchu věci a čistou radostí všech, kteří je mají rádi“.

V polovině sezóny měl být otevřen nový lázeňský dům. Na rok 1909 připadlo 25. výročí úmrtí Bedřicha Smetany. Protože v Luhačovicích počátkem roku 1909 zemřela jeho druhá žena Bettyna a dosud zde bydlela jejich dcera Zdenka Hajdušková, provdaná za lesmistra luhačovického panství, navrhla Marie Calma, aby nová budova dostala jméno Smetanův dům a dokázala tento návrh přes nepříznivé politické tlaky prosadit. Otevření domu spojila se smetanovským hudebním festivalem, Smetanovu bustu odhalila jeho vnučka a po pouti k hrobu paní Bettyny se slavnost skončila ohňostrojem. Zásluhy o Smetanův festival zhodnotil v Lázeňských listech profesor doktor Theurer:

„Vkusu a úsilí Marie Calmy se podařilo vykouzlit v Luhačovicích večer tak nádherný a slohově jednolitý, tak umělecky posvěcený, jak se podaří zřídka kdy a na který se nezapomíná.“

Přes úspěch festivalu i nesporný celkový vzestup lázní se na srpnové schůzi 1909 správní rada lázní postavila proti doktoru Veselému. Došlo k ostré názorové konfrontaci. Veselého postavení v akciové společnosti, kterou sám zakládal a těžce prosazoval, bylo úplně podvráceno. Za této situace se Veselý rozhodl Luhačovice opustit. Muselo být pro něj bolestné zanechat zde svoje nevětší a nejmilejší životní dílo v době, kdy nebylo zdaleka dokončeno.

Loučení s Luhačovicemi bylo hlavně pro Veselého velmi těžké. Marie Calma je v Luhačovickém památníku poeticky opsala těmito slovy:

„A dnes jsme se přišli rozloučit. Schválně jsme zůstali přes neděli, abychom si vyšli na známá místa, k milým cestám s výhledy do údolí. Bývali jsme tu zjara i v podzimu, než Luhačovice zaplavil shon saisony, naslouchala jsem tam se zájmem nadšeným slovům svého muže. Viděl svou luhačovskou pohádku zkrášlenu, zvětšenu a ještě rostoucí. Luhačovice byly jeho láskou, cílem jeho ctižádosti, jediným myšlením. A teď jsme se přišli rozloučit. Stáli jsme nahoře, vysoko nad “búdou“ a pod námi mizela „Nížina“ v lehké mlze večerního šera. Nic jsme nemluvili. Ale stejné struny vzpomínek zněly nám v uších. Osm let práce, budování, úsilí, štěstí tvoření i bolesti zklamání – všeho musilo být tady vzpomenuto, znovu dobojováno.“

Koncem října 1909 se manželé Veselí přestěhovali z Luhačovic do Brna, kde doktor Veselý navázal na svoji lékařskou praxi a staral se rozvoj podniku se Šaratickou kyselkou. Pokračovali v pilné práci i ve společenských stycích. Marie Calma často koncertovala. Například v roce 1909 přednesla v Brně za řízení Leoše Janáčka sólový part v Gounodově oratoriu. Čas od času vystupovala i v Luhačovicích. Ve Varšavě zpívala s filharmonií Libuši, Rusalku a Prodanou nevěstu. Překládala také polské autory. Ve Sliači vyzpívala svými koncerty částku, za kterou zde byla zřízena knihovna a pamětní deska na kolonádě na počest návštěvy Boženy Němcové v roce 1852.

První světová válka je po Veselého narukování, působení v Srbsku, válečném zranění, obvinění z velezrady a dalších peripetiích zavedla do malých lázní Bohdaneč. Tady se odehrála další pozoruhodná kapitola jejich společného života, ve které svoji neústupnost, nadšení a organizační schopnosti a umění přesvědčit lidi o dobré věci a dotáhnout ji do konce prokázala především Marie Calma. Byl to její boj o uvedení Janáčkovy opery Její pastorkyně v Praze. Veselí dobře věděli, že brněnská premiéra Její pastorkyně v roce 1904 nemohla Janáčka uspokojit. Národní divadlo v Praze zosobněné ředitelem opery Karlem Kovařovicem neuznávalo Janáčka jako skladatele a vytrvale i přes mnohé intervence odmítalo uvedení všech jeho skladeb. Neustálé odmítání Prahy Janáčka ponižovalo a ničilo. Když v roce 1915 František Veselý přijal funkci vedoucího lékaře v lázních Bohdaneč, vytvořili manželé kolem sebe stejně jako předtím v Luhačovicích kulturní prostředí a soustředili kolem sebe významné umělce. Tady pokračoval promyšlený a soustředěný zápas o Pastorkyňu. Marie Calma zpívala úryvky opery řediteli Národního divadla Schmoranzovi a plně zaujala pro Pastorkyni spisovatele Karla Šípka, který psal libreta pro Kovařovicovy opery Psohlavci a Na Starém bělidle. Karel Šípek využil svého přátelství s Kovařovicem a zařídil, aby Calma předvedla Kovařovicovi výňatky z Pastorkyně. Svým zpěvem a zanícením získala Kovařovice natolik, že se uvolil uvést Její pastorkyňu na scéně Národního divadla na jaře v roce 1916. Když to dr. Veselý oznámil Janáčkovi do Brna, odepsal mu Janáček v rozrušení:

„Milý příteli... Rád bych milostivé a vám poděkoval, ale přílišné je to, co se v hlavě víří, a proto nenalézám slov. Však víte – tak jako vězni, kdyby se vrata k životu a svobodě otevřela….“

Následovala rozsáhlá korespondence mezi Veselým a Janáčkem ohledně připravované premiéry, úprav v partituře a tak dále. Marie Calma diplomaticky zařídila i osobní setkání a usmíření Janáčka s Kovařovicem. Manželé Veselí spolu s Karlem Šípkem přesvědčovali hudební kruhy v Praze o uměleckém a ideovém významu Janáčkovy opery. Doktor Veselý se zaručil vlastním majetkem na šest vyprodaných představení pro případ finančního neúspěchu. Přestože Marie Calma toužila po roli Jenůfy, nepodařilo se to Kovařovicovi prosadit. Obsazena byla Janáčkem protěžovaná členka opery Kamila Ungrová. Janáček Veselé ani nepozval na premiéru, o kterou se tolik zasloužili. Koncem léta je přijel navštívit do Bohdanče v doprovodu představitelky kostelníčky Gabriely Horvátové, s pozváním na reprízu. Janáček byl Horvátovou zcela okouzlený. Setkání v Bohdanči bylo rozpačité a ukončilo dlouholeté přátelství. Pouze jedenkrát, v roce 1920 byla Calma vyzvána, aby hostovala v pražském představení Pastorkyně. Na toto představení se Janáček ani nepřijel podívat. V pozůstalosti Marie Calmy se nalezly veršované paměti, kde příhody s Pastorkyňou komentuje verši:

„Chodníček do Karlína k Veselým zarostl Janáčkovi od těch dob, co cestu v Národním měl dokořán.“

Naposledy se Marie Calma sešla s Janáčkem v roce 1925.

Po sjednocení československého státu se Veselý stal na dva roky generálním inspektorem lázní a zřídel na Slovensku, následující rok se věnoval lékařské praxi a modernizaci lázní ve Sliači. V roce 1921 manželé Veselí poprvé od října 1909 navštívili Luhačovice. František Veselý, jehož zdraví podlomila válka, se rozhodl vrátit na sezónu 1922 do Luhačovic jako lázeňský lékař ve vile Slavie. Na závěr úspěšné sezóny byl přizván do dozorčí rady luhačovických lázní. Zemřel 6. ledna 1923, v den konání schůze dozorčí rady. V posledním dopise, který diktoval Marii Calmě, myslel také na Luhačovice a jejich budoucnost. Po jeho smrti Calma napsala:

„Byl to člověk velkého formátu, fantazie a odvahy k pravdě. Proto byl nepohodlný mnoha lidem. Jeho životním úkolem bylo rozsévat – úrodu si ale přisvojili jiní.“

Marie Calma přežila svého manžela o více než 40 let. Ze společně prožitých 15ti let dokázala čerpat po celý zbytek života. Několikrát ještě navštívila Luhačovice. Přičinila se o vznik družstva na postavení pomníku dr. Veselého v Luhačovicích k výročí úmrtí (1924). Autorem pomníku je Franta Úprka. Když ale socha začala v nepříznivých podmínkách praskat, musela ji nechat opravit na vlastní náklady. Při jedné z posledních návštěv Luhačovic v roce 1958 si na útržek papíru, který je uložen ve zlínském muzeu, poznamenala verše, jež dokreslují její vztah k Veselému a k Luhačovicím:

„... Vzpomínám. Všude jsi zde Ty, na cestách, v zeleni, i v květech, v úsměvech proudících z rtů a očí, v svých možných nejkrásnějších letech. ... Vila Pod Lipami. Na krátkou dobu byla domovem. Co všechno prožila jsem pod krovem té starobylé vilky na spadnutí. Vyprávět nechci, ač vše k tomu nutí. Co prožito ať nevrací se již. Zdi budovy přede mnou stojí němě, jen lípy ševelem svým mluví ke mně. Promluví pokoje, až do nich vkročím, až na ně vzpomínkami zaútočím?“

Ještě mnoho let po manželově smrti se Marie Calma snažila připomínat Veselého význam pro luhačovické lázně a uvádět na pravou míru některé nejasnosti. V roce 1932 vlastním nákladem vydala jako soukromý a neprodejný tisk útlou životopisnou knihu o Františkovi Veselém. Jeden exemplář věnovala luhačovickému muzeu. Vydání knihy vzpomínek, o kterou usilovala po celý zbytek života, se již nepodařilo. Před vytištěním monografie Luhačovské Zálesí připomínkovala u profesora Antonína Václavíka některé body v kapitole o historii luhačovického lázeňství. V dopise, který se dochoval v archivní pozůstalosti, vyčítala Václavíkovi pozitivní zmínku o Pavolu Blaho, kterého nesnášela. Václavík přistoupil na některé připomínky a provedl úpravy v textu podle jejích instrukcí. V roce 1943 reagovala po přečtení rukopisu knihy Bohumila Haluzického „Udušené plameny“, věnované prvním letům budování moderních lázní v Luhačovicích, mnoha doplňky a připomínkami a zapůjčila materiály z pozůstalosti. K oslavě jejích osmdesátých narozenin byly v září 1961 a v březnu 1962 uspořádány v pražském Divadle hudby slavnostní večery, kde zazněl její hlas z magnetofonového záznamu.

Svůj život dožila Marie Calma Veselá v pražském karlínském bytě v nemoci a osamění 7. dubna 1966. Protože zemřela bez příbuzných a dědiců, její pozůstalost propadla státu. Dokumenty, korespondence a archív jsou uloženy v Památníku národního písemnictví. V Národní knihovně v Praze se nachází její bohatá knihovna. Koncem šedesátých let se převodem z ONV Praha – Karlín dostala část pozůstalosti do Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně. Kromě několika osobních předmětů Františka Veselého jde hlavně o podstatnou část sbírky národopisného textilu, dokládající nejen všeobecný dobový zájem o lidové umění zejména v předválečném období a za první republiky, ale také šíři zájmů této neobyčejné ženy. Větší část sbírky pochází pravděpodobně z doby působení Veselých na Slovensku, především ve Sliači. Kolekce obsahuje také unikátní textilie balkánského původu i výšivky z luhačovického Zálesí a ze Slovácka. Nechybí ani zajímavé zlomky dobového měšťanského textilu. Ve sbírkách Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně se nachází více jak 70 textilních sbírkových předmětů z pozůstalosti Marie Calmy Veselé.

Přestože Marie Calma Veselá v Luhačovicích strávila pouhé tři sezóny, množství, kvalita a záslužnost práce, kterou zde odvedla je nezpochybnitelná. Za tři krátké letní sezóny v Luhačovicích dokázala pro jejich kulturu udělat více, než většina lidí za celý život. Přesto zde zatím nemá ani pamětní desku. Její literární dílo a velké zásluhy na objevení a uvedení české a slovanské písňové tvorby do koncertních síní, stejně jako realizace výchovných koncertů pro děti, jsou odvážné a moderní činy, které by neměly být zapomenuty.

Marie Calma: Gong

Pro slávu, úspěch, zisk jsem nepsala,
podobna ptáku, spjata s přírodou,
nad hnízdy lidskými jsem zpívala,
do snů i bdění, v denní všední chvat,
o boží kráse tichý popěvek,
jenž ukolébá, těší, napřímí,
a šumem křídel nese přes propast.

Literatura:

  • Kožík, F. Kouzelník z vily Pod lipami. Dáma jako z Balzaka. Praha 1976.
  • Pavlík, J.: O Marii Calmě Veselé a Luhačovicích. Malovaný kraj 6/1996, s. 21.
  • Pavlík, J.“ Nad hnízdy lidskými jsem zpívala. Luhačovský zpravodaj, 12/1991, s. 9-10.
  • Racek, J. a Rektorys, A.: Korespondence Leoše Janáčka s Marií Calmou a MUDr. Františkem Veselým. Praha 1951.
  • Šťovíček, J.: Marie Calma Veselá a lidová píseň. In. Sborník referátů a diskusních příspěvků. Konference o česko-slovenských vztazích v bádání o lidové kultuře. MJVM, Luhačovice 1991.
  • Veselá, M.C.: Když jsme se loučili... In. Luhačovický památník. vyšlo tiskem „Unie“ v Praze, uspořádal K. Rožek, s. 27.
  • Veselá, M.C.: MUDr. Fr. Veselý. Obsah života. Soukromý tisk. Praha 1932.
  • Veselá, M.C.: Leoš Janáček. In. Čtení o Luhačovicích. Vydáno k 300. výročí lázní Luhačovic. Luhačovice 1969, s. 13-14.

Seznam fotografií z archivu MJVM ve Zlíně:

  1. Marie Calma Veselá v brněnském bytě na Schillingerově náměstí 11
  2. Leták z koncertu v Luhačovicích, 1909
  3. Svatební oznámení, 1908
  4. Marie Calma Veselá, 40. léta 20. stol., foto Drtikol
  5. Marie Calma Veselá, 1908
  6. Marie Calma Veselá, 1920
  7. Rodiče M. C. Veselé
  8. M. C. Veselá s malířem Ludvíkem Kubou ve svém bytě, 40. léta 20.stol.